Dříve jsem nastínil, že není psychologie jako psychologie a že u zrodu kognitivní vědy (/věd) stála tzv. kognitivní psychologie. Ve zkratce, jde o něco podobného jako byla klasická behavioristická experimentální psychologie, ale nebojí se používat dříve zapovězené mentální entity, které se snaží konceptualizovat pomocí “reprezentací”, “informačního zpracování” a pod. Místo nějakého dlouhého úvodu do téhle krásné disciplíny raději řeknu něco o typickém příkladu výzkumu jedné takové dříve krajně podezřelé mentální schopnosti: pozornosti.

Jaké máme důvody zavádět do našeho vědeckého slovníku tento termín? Jde sice o něco, co nejde zcela přímo pozorovat, ale jde ji vcelku obstojně zkoumat nepřímo. Jde o pojem, který je dosti centrální v kognitivní architektuře mysli. Souvisí s dalšími mentálními funkcemi jako vnímání, paměť či jednání. Zdá se být zásadně spojena s vědomím. Zkrátka, vzhledem k výsledkům mnohých experimentů se zdá, že jde o smysluplný a užitečný koncept, ačkoli existují i hlasy proti tomu, na čemž skutečně může něco být. Od toho ale teď odhlédneme a podíváme se na trochu historie mainstream pohledu. Protože se terminologie vyvinula v angličtině a v té je psána i veškerá současná odborná literatura, budu uvádět v závorkách i anglické termíny. A terminologie je to, co si musíme jakožto vědci hned zkraje ujasnit, protože v běžném jazyce je “pozornost” poněkud vágní.

Pozorností (attention) se může myslet na jednu stranu stav obecné soustředěnosti (sustained attention, vigilance, alertness). Člověk vnímá provoz na silnici, přednášejícího, neusíná u toho a pod.

Kde je Waldo? Dokážete ho vyfiltrovat ze spousty podobných předmětů a lidí? Zde je větší obrázek, ale ani tam není moc dobře patrný a hlavně je tam řešení:-)

Na druhou stranu se pozorností může myslet jakési nalazení kognitivního systému člověka na něco; jakýsi selektivní filtr. Ten se může naladit podle aktuálních potřeb člověka (ale i v opozici k nim, někdy je naše pozornost upoutána zcela rušivými věcmi, jako billboard při řízení):  Pozornost může být v různých smyslových modalitách: zraková (visual) či sluchová (auditory), ale klidně i hmatová (tactile). Může být zaměřená na jednu věc (focused) nebo na více věcí najednou (divided). A může se naladit na různých úrovních zpracování: na konkrétní oblast v zrakovém poli (spatial), na nějaký rys (feature-based) jako třeba konkrétní barvu (jako když hledám třeba kamaráda v modré bundě v davu) tvar, anebo celý objekt (object-based) jako v případě Walda. Existuje ještě spousta dalších možných rozdělení.

Já jsem se teď rozhodl zaměřit svou pozornost na zaměřenou skrytou prostorovou zrakovou pozornost (ano, tolik přívlastků muže mít jeden vědecký termín:-)). Když jsem v situaci, ve které se potřebuji zaměřit na nějaké konkrétní místo, mohu to nejjednodušeji udělat tak, že se tam prostě podívám – namířím tím směrem své oči. Světlo ze zaměřené oblasti dopadá do tzv. fovey, nejcitlivější oblasti na sítnici (vlastně jediného malého místa, kterým pořádně vidíme). Tohle lze nazvat jako otevřenou pozornost (overt attention). Zajímavější je ale případ, kdy mohu zlepšit zpracování informací z nějaké části zrakového pole, aniž by se tam mé oči pohnuly! V tom případě mluvíme o skryté pozornosti (covert attention). Dá se to představit jako zvýšení váhy informačního zpracování nějaké oblasti zrakového pole:

Bohužel nejlepší přibližná ilustrace, jakou se mi podařilo najít:-) Zdroj: Wikimedia Commons

V souladu s poznatky, že malé kousky jsou stravitelnější, až příště se podíváme na to, jak se něco takového dá vůbec objektivně zkoumat.

Reference:

Anderson, B. (2011). There is no Such Thing as Attention. Frontiers in Psychology, 2 (September), 246. doi:10.3389/fpsyg.2011.00246

Oken, B. S., Salinsky, M. C., & Elsas, S. M. (2006). Vigilance, alertness, or sustained attention: physiological basis and measurement. Clinical Neurophysiology : Official Journal of the International Federation of Clinical Neurophysiology, 117(9), 1885–901. doi:10.1016/j.clinph.2006.01.017