“But what IS cognitive science?” – Péter Érdi

Když se někdo zeptá, čím se to vlastně zabývám, odpověd “kognitivní vědou” obvykle moc neuspokojí. Není se moc proč divit: není moc zdrojů, odkud by se o ní člověk mohl dozvědět. Během středoškolského studia se člověk dozví alespoň o existenci celkem širokého spektra vědních oborů. O dalších exotičtějších disciplínách (např. andragogice) si v posledním ročníku třeba přečte v seznamu VŠ oborů. Ale na kognitivní vědu v ČR (jako snad v jediné ze středoevropských zemí) nenarazí. Mohl bych místo toho vcelku pravdivě odpovědět, že jsem psycholog. Jenže to vyvolává ne zcela přesné představy:

Psychologie není jen o psychoterapii a už vůbec ne jen o psychoanalýze. Za obecně známými aplikovanými poli psychologie stojí i základní vědní disciplína. Dala by se nazvat jako obecná a experimentální psychologie; ve světě se pro ni často používá termín “kognitivní psychologie”. Ale to bohužel taky moc nepomáhá: pořád nevíme, co takový psycholog vlastně dělá. Jeden kolega proto rád říká, že je neurovědec. Je zajímavé, že pod neurovědou si člověk často představí to, co dělá kognitivní psycholog, zatímco většina neurovědců dělá něco dosti jiného (viz např. tento článek v Nature Neuroscience). Tak proč ne, neurovědec zní cool a mozek v podstatě zkoumáme také. Navíc k tomu se ale vrtám i ve filosofii. Hmm, takže neurofilosofie? To je také oblíbená nálepka, která v posluchači obvykle vyvolá ještě větší údiv a zavádějící respekt.

S přesnými nálepkami je v takhle interdisciplinární oblasti trochu potíž a já na nich proto nerad lpím. Když už se nálepkovat musím, používám často obecný termín “kognitivní věda(y)”, pro cokoli, co se týká studia mysli. Ačkoli to není úplně přesné v původním významu toho termínu:

Před nějakým časem jsem napsal článek Kognitivní věda na české Wikipedii, tedy snad dostatečnou základní formu. Vycházel jsem hlavně z článku Paula Thagarda ve výborné Stanford Encyclopedia of Philosophy a ze zajímavého popisu vzniku kognitivní vědy od George Millera, který se na vzniku disciplíny významně podílel. Oba články stojí za přečtení. Můžete si přečíst přímo článek na Wikipedii (popř. ho i upravit!), ale pokusím se to hlavní zde trochu převyprávět.

Jak píše Ivan M. Havel ve svém článku o kognitivní vědě, zkoumáme fyzikální mikrosvět i makrosvět, ale naší vlastní myslí se věda začala pořádně zabývat až relativně nedávno.

Kolega Matúš by možná řekl, že na počátku zkoumání mysli bylo temno:-) – filosofických a introspektivních reflexí a dohadů. Psychologie se vyvinula z filosofie někdy v druhé polovině 19. století. Já považuji i tyto filosofické počátky za užitečné. Obecně jsem toho názoru, že věda a filosofie jsou kontinuální, a to nejen historicky, ale i (metodologicky) v současnosti.

Hodně toho o historii psychologie můžete najít třeba na Wikipedii (en), tak jen stručně. Někteří (tehdy ještě ne oficiálně názvem) psychologové chtěli vysvětlovat mentální jevy způsobem úspěšným ve fyzice: ve formě matematicky formulovaných zákonů. G. T. Fechner tuto snahu pojmenoval “psychofyzika”. Snažil se např. formulovat zákon vztahující vnímanou intenzitu stimulu k jeho fyzické síle. Wilhelm Wundt založil první laboratoř experimentální psychologie roku 1879 v Lipsku. Hermann Ebbinghaus, známý pro své ladné paměťové křivky, hájil hypoteticky založenou experimentální psychologii proti starému přístupu založeném na introspekci. Přišli behavioristé jako B. F. Skinner, kteří chtěli z psychologie udělat čistou vědu tím, že nebudou vůbec operovat s nepozorovatelnými entitami uvnitř “černé skříňky” mysli. Nevidíme paměť, ale vidíme učení: že po určité stimulaci začne mít člověk/holub/pes určité změněné odpovědi v chování. Postulovat paměť, přesvědčení, záměry a jiné mentální entity je něco když Démokritos postuloval atomy – dohady pochybné hodnoty. Behaviorismus byl vcelku dlouho úspěšný a populární, a i dnes na něm vidím mnoho dobrých rysů.

Ale kolem 50. let 20. století se pro něj začalo objevovat čím dál více problémů. Zavést nějaké mentální entity se ukázalo jako nezbytné pro možnost formulovat lepší vysvětlení různých fenoménů. Např. G. Miller zjistil, že si umíme na krátkou dobu zapamatovat jen omezený počet položek (7 +/- 2), tak se zdálo velmi užitečné operovat s mentální entitou “pracovní paměť”, která má vlastnost “kapacita”. Ale aby se bezhlavě nevymýšlely všemožné koncepty, hodilo se nějaké pracovní “paradigma”, nějaký “framework”. V té době se rozvíjely počítače a s nimi spojené formální teorie (komputace, informace..). Teoretickým rámcem zkoumání mysli se tedy stal kognitivismus – pojetí mysli jako zpracování informací, komputace na reprezentacích. Kognitivistický rámec sjednotil několik přístupů ke studiu mysli: psychologii, lingvistiku a informatiku. Vrhli se na věci jako je vnímání, pozornost, paměť či jazyk, dokonce i vědomí. Za zmínku stojí, že neurovědy se připojily až mnohem později. Přeci jenom nám toho neříkají (alespoň neříkaly) mnoho (pokud vůbec něco) o mysli. O tomto také někdy později. A samozřejmě, filosofové v tom jeli také celou dobu.

Disciplíny kognitivní vědy (zdroj)

Ale i kognitivismus začíná trochu vycházet z módy. Ne že by hrozilo to, co kdysi behaviorismu, ale existují různé kritiky. Některé méně, některé možná více oprávněné. Každopádně, není důvod lpět na kognitivistickém rámci jako na jediném správném přístupu k vysvětlení mysli. Věda se přirozeně vyvíjí a pluralita přístupů nemůže být na škodu.

Ať už si myslíme o kognitivismu cokoli, já jsem toho názoru, že termín “kognitivní věda”, resp. bez tak silného jednotícího rámce spíše “kognitivní vědy”, je stále užitečný jako obecný název pro studia mysli.

Pokud nechcete zůstat jen u historických popisů, můžete si dále přečíst něco konkrétnějšího: jak se v kognitivní vědě zkoumá takový obsah “černé skříňky” mysli jako je pozornost.